Jmenuji se Helena Štvánová, jsem tvůrčí máma a učitelka.

Mám báječného syna, se kterým se radujeme z tvoření a her. No a taky čekám ještě jedno překvápko...

Můj syn měl jako kojenec potravinové alergie a to do značné míry formovalo vývoj tohoto blogu. Naučila jsem se totiž věci, o které by bylo hřích se nepodělit...

A tak provázím i další mámy radostnými i obtížnými cestami, které vedou ke spokojenosti, tvořivosti a radosti z bytí.

Nabízím své know-how ve výtvarných technikách i v jiných tvořivých činnostech, velmi mi záleží i na tom, aby tyto činnosti byly vždy co nejekologičtější, proto v mém ekoateliéru kromě výtvarného a zábavného tvoření, najdete také průnik s tématy ochrany životního prostředí.

Tvořit malými krůčky lepší svět mě baví, nyní jsem na rodičovské dovolené, ale vím, že i návrat do školy pro mne bude příjemný. Poznala jsem totiž, co mám ráda a kdo jsem a dokážu to přenést do své práce.

Nyní vím, že má smysl dělat i malé věci s velkým srdcem, pomáhat uklidit nejen svět, Česko, ale i třeba jen jednu cestu, kterou chodíme na procházky. Vím, že nespasím svět, ale umím ovlivňovat své okolí a jednat odpovědně, snižovat svou spotřebu, žít v netoxické domácnosti a vést děti k tomu, co můžeme pro planetu udělat všichni.

Před několika lety  jsem ale ještě nevěděla, kde je mé místo a neuměla jsem s dětmi komunikovat tak efektivně jako dnes.

V prvním zaměstnání na střední pedagogické škole jsem strávila krásné tři roky. Učení mě bavilo, ale kvůli dojíždění jsem měla málo času a často přicházel pocit, že smysluplným věcem nemohu věnovat dostatečně... 

Mívala jsem dojem, že se s některými studentkami přeme a odolávala jsem tlaku zakořeněných praktik, které si studentky nosily od starších učitelek z praxe. Klasická školka  ani škola  mi vlastně nikdy nedávaly moc smysl.

Školka mi často připadala spíše jako estráda plná hraček a sladkostí, kterou jsem si podrobně vybavila i ze svého dětství – soutěže, kdo si první urve své vítězství a svou pozornost či pochvalu učitelky. Většina aktivit se mi zdála jako plácání na prázdno, děti spíše jen zabaví, než že by rozvíjely své poznávací schopnosti a dovednosti.

Celkově jsem si často připadala, že sem nepatřím – do školního systému, světa kolem. Systém pochval a odměn, stádovitost, matrix systému, ve kterém běháme jako křečci v kruhu pořád dokola.

K tomu jsem často sledovala dokumenty o přírodě, dlouze debatovala se svým přítelem (dnes manželem, který vystudoval mmj. přírodovědu) a chodila na akce, kde jsem se seznamovala s různými vyhraněnými lidmi, ať už eko-aktivisty či vegany nebo umělci. Měla jsem pocit, že se do žádné škatulky nenapasuji a tak jsem hledala dál.

Vzpomínala jsem na učitele, které jsem poznala a kteří byli něčím výjimeční, postupně jsem se seznámila i s různými alternativními školkami a školami. Ze všeho jsem si snažila najít to své, v čem se budu cítit doma. Oslovil mě Waldorfský vzdělávací systém, ale i jiné alternativní přístupy. A také jsem věděla, že potřebuji zlomový zážitek, ten jsem si do života přivolala, ale až o rok později...

Tak ještě zpátky na zem...

Po několika pohovorech jsem odešla z Olomouce pracovat do muzea, kde jsem měla velkou touhu vést programy pro děti, což se mi dařilo a zažila jsem ochutnávku tvůrčí svobody, ta byla ale bohužel vykoupena šikanou na pracovišti a sezením na bezpočtu židlí. Kvůli nedostatečné kapacitě jsem tak byla zároveň výtvarnicí a propagátor-kou muzea, galerijní animátorkou, průvodkyní, kustodkou, pomocnicí sekretariátu,  a když na to přišlo, tak i uklízečkou a klíčnicí.

Vlastně to byla velmi motivující intenzivní životní zkušenost, bohužel ale někteří kolegové byli na antidepresivech a celková atmosféra byla, řekněme, náročná. Práci sedm dní v týdnu jsem také náležitě odstonala (a nebyla to chřipka) až přišel zlom, kdy jsem si řekla, takhle dál ne. Odešla jsem zpět do Olomouce, kde jsem dokončila státnice a s přítelem naplánovala cestu do Thajska a na Bali.

Moje duše křičela po tom, abych našla smysl svého života a udělala velký krok ze své bezpečné zóny. Zároveň jsem měla obrovskou touhu tvořit a být si svou vlastní šéfovou.

A tak jsme za všechny naše úspory podnikli tuto cestu plnou aha momentů v oblasti ekologie. Přidali jsme se k dobrovolnické organizaci Trash Hero a uklízeli jsme pláže a po návratu v uklízení nepřestali. Časem jsem měla už jen pár úklidů za rok, ale o to víc jsem se vzdělávala, abych přišla na to, jak je ještě možné planetě pomoci…

Začala jsem zase učit, ale už jsem ke své práci přistupovala jinak, s lehkostí a nadhledem, psala jsem svůj první blog a začala s psaním knihy a tvorbou hravých pracovních listů. Neučila jsem předměty, ale svůj životní příběh a příklad.

Mou největší vášní je výtvarná a vizuální tvorba. Snad od dob, co jsem poprvé mohla držet v ruce první výtvarný prostředek, experimentovala jsem a tvořila obrázky, knížky, výrobky a krátké texty a to v každou chvíli, kdy to jen trochu šlo, nepřešlo mě to ani v dospělosti.

Vím, že to tak děti mnohdy nemají, poznala jsem i takové, které se bojí dokonce vzít tužku do ruky. Vždycky jsem to tak nějak tušila, že mým posláním je toto změnit, jenomže když jsem byla po pár letech praxe vyhořelá, potřebovala jsem jiné téma a tím byla ekologie.

Posledních několik let se stále k výtvarné tvorbě vracím a nejen to, nyní mi má práce dává ještě větší smysl, protože se mi výtvarnou tvorbu podařilo propojit s péčí o životní prostředí. No a k tomu teď ještě přibylo sdílení mateřských zkušeností.

Věřím, že  si na mém webu najdete právě to, co nejvíce potřebujete 😉