Kreativita dětí

Často u sebe vidíme hlavně chyby, než abychom se radovali z toho, co už jsme zvládli.

Taky to tak občas mám. Říkám si, co jsem si všechno naplánovala a srovnávám to s tempem, jakým to stíhám realizovat. Jenomže pak si uvědomím, že jsem taky nemusela zvládnout nic z toho…

Nemusela jsem si zapisovat nápady, prozkoumávat neznámé země, zajímat se o udržitelnost, čmárat do notýsků, vytvořit blog, napsat e-book Tvoření a povídání s mořskými tvory. Mohla jsem jen chodit do práce a z práce, celý rodičák ve volných chvilkách koukat na seriály a nechat plynout den za dnem. 

A CO VY?

 

Zkuste si teď nahlas vyjmenovat tři věci, které děláte pro své děti a nemusíte… 

No to tak to je pecka! Nebo ne?

Napadá vás jen jedna věc, nebo snad žádná? A co tohle –  už to, že jste teď tady a čtete si v mém blogu je vlastně  o hodně  víc, než musíte…

TENTO ČLÁNEK JE VĚNOVÁN VŠEM, KTEŘÍ MAJÍ KOLEM SEBE DĚTI, ČI TO PLÁNUJÍ :-). PRO RODIČE A LIDI, KTERÉ PROSTĚ TĚŠÍ, KDYŽ MOHOU PRODUKOVAT COKOLIV VÝTVARNÉHO, NEBO JINAK TVOŘIVÉHO A TAKY VĚDÍ, ŽE KDO TVOŘÍ – NEZLOBÍ :-).

Tohle je moc těžký, to neumím

Poznala jsem spoustu úžasných lidí, kamarádů, žáků, dětí. Je to až k nevíře, kolik z nich mělo tendenci o sobě často pochybovat. Žádali o pomoc i ve věcech, které si může udělat každý podle svého. Chtěli radu, nebo se nemohli rozhodnout, co se jim vlastně líbí.

Příklad: V šesté třídě se holčina ptá spolužačky: „Prosím tě, který z těch dvou papírů (se vzorem) je hezčí?“

Nebyla to otázka ve smyslu – který papír se sem podle tebe lépe hodí, ale otázka typu: co je hezčí, protože já absolutně nevím… 

Všechny ty úžasné lidi spojuje jedna věc 

a tou je…

…tadá: nízké sebehodnocení – nedůvěra v sebe jako tvůrce.

No jo, ale co s tím? 

Tuhle otázku jsem si v průběhu své praxe položila už hodněkrát. Uspokojivou odpověď si ale pro konkrétní dítě musíte vytáhnout sami, nabídnu vám však rámec, z kterého můžete čerpat.





Odhalme příčiny

Některé  děti si svou autonomii vzít nenechají, kupodivu to nesouvisí s tím, zda jsou to introverti nebo ne. Pes je zakopaný jinde…

Učitelka, která trvá na správném držení tužky, strašně šikovný nebo také škodolibý spolužák, moc velký nátlak nebo očekávání, anebo prostý nezájem, většínou však způsobený nějakým špatným pocitem, třeba nedoceněnosti nebo třeba i hanby (třeba když dítě něco zamaže nebo zničí a je mu vyhubováno, může si pak samotnou činnost spojit s negativním pocitem)…

Příčiny k nechuti tvořit mohou být různé a různé  jsou i cesty k navrácení touhy. 

Co může  zaručeně odradit, jsou řeči o talentu a nadání, nebo o tom, že uměním se nedá uživit. To už je dnes snad docela vyvrácený mýtus. Navíc to, co se výtvarným tvořením děti učí, se dá považovat jako trénink i pro zcela jiné obory.  Problém může být také nálepkování a řazení dětí do škatulek – šikovný/nemehlo. 

Jenomže…

Když to neudělají rodiče ani učitelné, stejně  ještě nemusí být vyhráno…

A říkáte si, že na označení šikulka není nic špatného? Povím vám krátký příběh:

Anička je nadaná, ráda maluje, ale poslední  dobou začíná vnímat, že obrázky dospělých nebo starších spolužáků jsou více podobné tomu, co vidí. Dosud ji bavilo zaznamenávat, co o věcech ví. Pes má roztomilý čumák, ocásek nahoru a čtyři nohy, fleky a kožich si domyslí dle sebe. Teď ale zkouší něco jiného. Počtvrté v životě kreslí něco podle obrázku. Opravdu se snaží, ale vidí sama, že její kresba má do fotky ještě hodně daleko, nakreslila koníkovi příliš  krátké nohy. Ještě to chce dokončit, ale ví, že  musí zkusit překreslit fotku znovu. 

Máma už je doma. “Co to kreslíš?“ ptá se. 

“Ale nic…” Pozdě, schovat výtvor už nestihne. Máma koukne jen jedním okem a prohodí: “Moc hezký, ty jsi naše šikulka.”

Rozumíte, co tím chci říct? Prostý zájem a otevřené otázky jsou nad zlato. Nebuďme vždycky ti vševědoucí dospělí, děti by nám rády ukázaly svůj svět, ale to bychom ho nesměli brát jako samozřejmost…Všechno nám nemusí být vždy  jasné a nemusíme to ani předstírat.

Dospělí to myslí dobře, ale dítě je z takových situací zmatené nebo rovnou znechucené. Zpětná vazba je pro něj moc důležitá a zásadně zasahuje do sebehodnocení. Když postupem času dojde k opakovanému zklamání, většinou děti začnou gumovat a mačkat své pokusy do koše. Záleží na povaze a osobnosti, některé děti si dokáží najít způsob, jak se zlepšit a být spokojené se svými výtvory, ale jiné zájem po několika “neuspěších” ztratí.

Tak v čem je ten klíč?

Nemusíme hledat problém tam, kde ještě  nevznikl, můžeme jen děti zvát do světa, ve kterém je tvoření naší vášní nebo je užitečné. další možností je pomoci jim najít jiného učitele, když my sami vztah k žádné tvořivé činnosti nemáme anebo chceme, aby se tomu věnovali také ve svém čase, kdy vás k tomu nepořebují. A vy si zase můžete udělat chvíli třeba na sebe. Je potřeba, aby jste byli také vy přirození a nedělali něco, co vám není vlastní.

Ukázat, co děláme je fajn, ale když už děti tvoří samy, je na místě opatrnost, můžeme se zajímat, ale lepší je moc jim do jejich vlastního tvoření nemluvit, pokud se na váš názor nezeptají samy, tak raději pssst 🙂

Na základní škole jsem měla množství příležitostí vidět, že spousta dětí (nejčastěji mladších 12cti let) ještě schopnost tvořivosti neztratila. Děti kreslí rády, neptají se na názor někoho dalšího, zkrátka tvoří pro radost z procesu. Je to úžasné…

O tom, co se děje od určité chvíle, kdy se stávají z dětí náctiletí, si povíme zase příště, teď vám chci už jen nastínit, jak podpořit kreativitu ještě před tímto zlomem..

Bohužel jsou mezi dětmi na běžné ZŠ i takové, které autonomii tvoření nemají, strkají učitelce výkres před nos každých pět minut, jsou netrpělivé, chtějí hlavně dobrou známku a často ukazují prstem na chyby druhých. I k nim vede mnoho cest a některé si ukážeme…

->Děti si často mezi sebou vytvářejí bariéry navzájem. Je jedno, kde se to naučily, často to tak zkrátka je, okoukají to od dospělých nebo od vrstevníků, kritika je totiž stále pro mnoho lidí nejsnazší cesta, jak se vyrovnat s vnitřním pnutím 🙂

Co když děti pronášejí soudy a kritiku?

-> když zaznamenáme, že se někdo vytahuje, nebo se někomu směje, je na místě to nenechat být a okomentovat situaci – je fajn, když nedáte najevo nějaké přehnané emoce, ale zkrátka pronesete komentář (kdyby si to děti spojili s vaší emocí, mohly by si ze situace odnést něco zcela jiného – třeba že jste se na ně zlobili a podobně.

Stačí jen pronést něco ve smyslu: „Každému jde něco jiného, teď se učíme/te toto…“

Když chcete přidat na důrazu, můžete dodat: “Respektujte to.”

Nic víc nepoužívám, pouze takovéto konstatování, děti si okamžitě uvědomí, že nemají pokračovat a začnou se soustředit na sebe. 

A jaké další možnosti máme, abychom dětskou kreativitu podpořili?

-> důraz na tvořivou atmosféru a zhodnocení

Ptám se dětí na jejich vlastní názory, na spokojenost, zda je něco, co příště můžeme udělat jinak. Ve světě učitelů se tomu říká reflexe a bývá v závěru lekce, ale můžeme ji použít i v průběhu, když se ukáže, že je potřeba zhodnotit naplněný cíl – třeba když vidíme, že se děti nesoustředí, mají tendenci uhnout od tvoření k něčemu jinému, jeví se znuděně – nezaujatě.

-> věc asi nejtěžší – snažit se být v pohodě za všech podmínek, v jakékoliv situaci

Dýchat, počítat si v duchu do tří, než cokoliv vyřkneme, zkusit si to říct v duchu, mezitím se třeba projít po místnosti nebo se napít čaje. Každýmáme jiný temperament a pro někoho to může to být automatické, někdo jiný musí techniky zklidnění trénovat. Věřte mi, vyplatí se to i v jiných každodenních situacích.

->Abychom dokázali být v daný okamžik duchapřítomní je velmi důležitá psychohygiena

Každý podle svého, někdo si ráda zaběhá, někdo také rád sám něco tvoří. Volného času bývá po skromnu, ale je dobré mít v rodinném rozvrhu vyznačený také čas pro sebe, popřípadě také čas jen s jedním z dětí, upevníte díky tomu vztahy a osobnostní jistotu dítěte, na níž pak můžete stavět v každodenním ruchu a shonu.

Další věc, na kterou určitě nezapomínejte je to, že MATERIÁL PODLÉHÁ ZKÁZE. Ať je to rozbitý talíř nebo zabarvená, popřípadě ulepená židle, je to jedno! Vaše dítě nic z toho pravděpodobně neudělalo schválně, buď jde o nehodu nebo součást hry – jednou z toho vyrostou a vy oceníte víc jejich upřímný a vděčný pohled do očí, než naleštěný nábytek a nádobí.

>Pozveme si na pomoc náhodu

Náhoda je skvělá věc a spousta umělců se nerada přiznává, že za úpěch často vděčí právě jí. Výtvarné  techniky založené na náhodě najdete v dalším z mých článků.

>Hořet nebo najít někoho, kdo už hoří

Spousta rodičů si přeje, aby děti chtěli dělat to či ono, ale děti nemají u koho vidět zápal pro věc. Když učitel neučí to, CO MILUJE, nebo se v návalu práce ztratil někde mezi administrativou a kázeňskými problémy, nemohou od něj děti nasát touhu po učení. Pokud chcete, aby děti něco milovaly, najděte někoho, kdo už to s láskou dělá. Já už jsem se párkrát v životě zamotala do pracovních sítí, ale nikdy jsem nezabředla na dlouho do hlubin, protože jsem vždycky vyplavala díky sebereflexi, ale hlavně lásce a úctě k umění, kultuře  i všemu živému (přírodě, dětem, sobě).

>Nechválit, ale povzbudit

Není od věci děti motivovat, povzbudit, že daný úkol zvládnou. Když se jim nechce nebo se zaseknou, nabídněte jim varianty, ze kterých si snadno vyberou. Na otevřené otázky máme tendenci říct: “Ne”. Lepší varianta jsou dvě možnosti, zkuste to třeba takto:

  • Chceš ten výkres dokončit teď nebo až zítra po obědě?
  • Chceš teď vyrábět z kartonu anebo využijeme tyhle noviny?
  • Chceš si už vyrobit to razítko, nebo nakreslíš ještě další návrh – tvar?

Tak dáte dítěti na výběr a ono se NEZABÝVÁ otázkou, zda se mu chce či ne, ale uvažuje, KTERÁ MOŽNOST JE LÁKAVĚJŠÍ.

>Vyvarovat se hodnocení 

Když začneme dělat věci proto, abychom byli ohodnoceni, VNITŘNÍ MOTIVACE. V tvořivých činnostech je navíc hodnocení naprosto neobjektivní – každý jsme jiný, máme individuální vkus a někdy se barva prostě rozpije bez našeho záměrného přičinění a jednou to výkres pokazí, podruhé mu to paradoxně pomůže.

>Pochvala/ ocenění

Není to snadné, hlavně s tou chválou, děti jsou na ni často zvyklé, a tak bruslím mezi teorií Naomi Aldort (ve zkratce – tvrdí, že  jakákoliv motivační otázka je manipulace a je podobná pochvale) a naučeným očekáváním dětí. 

V dané situaci si představuji, jak se dítě asi cítí a dle toho se ptám na různé  otázky. 

Nebude jim pochvala chybět?

Nebude, všimněte si malinkatých dětí. Když  se naučí něco nového, třeba jíst vidličkou, z čeho mají radost? No přece z nové dovednosti, TOUŽÍ SE UČIT A ZÍSKÁVAT SAMOSTATNOST. Pochvalu nepotřebují, odměnou je samotná nová dovednost. Buďme k dětem trpěliví, některé ejich schopnosti a zkušenosti se projeví až s nějakým časovým odstupem a potřebují naši důvěru a vytrvalost. Vytrvalost více v tom, CO NEUDĚLÁME, než v zasahování do jejich tempa – nesnažme se nic silově urychlovat.

Ani ve škole moc nechválím, pouze dávám najevo uznání. Většinou se neobjeví žádné dotazy a ani projevy nespokojenosti – opravdu, jen to vyzkoušejte, nebo raději opakovaně dělejte 🙂

A jak s tím uznáním? Zacházejte s ním jako se zlatem, velmi opatrně a jemně. Samotný zájem v pravou chvíli můžete dát najevo otázkou – nejlépe otevřenou. „Co je to za koně?! TAK TAKHLE NE, PROSÍM. Co kdyby to byla gazela, jelen, lama nebo antilopa?! Opravdu otevřené otázky, ve smyslu: “ Co jsi to namalovala? Na čem teď pracuješ? Zamýšlíš ještě něco přikreslit?

Je to někdy trochu alchymie, ale své dítě znáte nejlépe právě vy, tak to máte o trochu snazší, než my učitelé/průvodci vzděláváním. A přístup se dá zlepšovat, čtení a diskuse jsou určitě skvělé cesty.

Tak jak? Trošku pomohlo? Jaký z bodů na podporu tvořivosti zaujal právě vás? Já mám nejraději dávat dětem možnosti na výběr.

Zkusme si to teď přímo na vás – takže co byste si vybrali pro svou psychohygienu:

  1. Protahování se a meditaci 
  2. Hodinu malování akvarelem
  3. Mít trochu času pro sebe – tak jo, s tím ráda pomůžu – něco tu pro vás chystám 🙂

Helena Štvánová
Výtvarnice, nekonvenční učitelka, máma a svobodomyslná duše. Podporuje mámy, aby dětem dovedly ukázat cestu k výtvarným hrám, motivaci, seberealizaci, kreativitě i zodpovědnosti - zejména v ochraně životního prostředí. Nyní se věnuje také maminkám, které zajímá rozvoj kreativity a sebehodnoty. Zajímá vás můj příběh?>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.